Štola Johannes

Náročnost : mírně náročné

Vzdálenost : buď 7km nebo 2 km

Uvidíte : historickou památku hornictví oceněnou Unesco, štolu z 19 stol., repliku rumpálu a zažijete                   adrenalinový výstup ze štoly.

Kudy: z Božího daru kousek autem k parkovišti a odtud asi 15minut do kopce k obslužnému domku               a ke vstupu do štoly.

Zastávka : Boží dar

Více než 800 let trvá historie dobývání rud v Krušných horách na obou stranách česko-saské hranice. Štola Johannes se nachází v jedné z nejpozoruhodnějších rudních oblastí České republiky, kterým je skarnový revír Zlatý Kopec. Ten je i se štolou Johannes součástí Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří zapsaného na Seznam světového dědictví UNESCO. Největším dolem revíru Zlatý Kopec - Kaff byla štola Johannes. Jde o mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl, ve kterém staří horníci vyrazili podzemní komory obrovských rozměrů, jaké lze jinde ve světě vidět jen málokde. Štola Johannes vás zve do svého podzemí. V tomto historickém důlním díle za 2 hodiny projdete 500letou historií.

Ložisko Zlatý Kopec je představováno dvěma zrudnělými skarnovými horizonty uloženými ve fylitických horninách s vložkami kvarcitů, amfibolitů a skarnů. Původním substrátem nízce metamorfovaných hornin – fylitů, byly písčito jílovité sedimenty střídající se s polohami vulkanických hornin a tufů. Původním substrátem skarnů byly vápenaté polohy. Tyto horniny byly v průběhu variské (hercynské) orogeneze přeměny na horniny fylitové série. Fylity v oblasti Zlatého kopce jsou součástí tellehäuserských vrstev, stratigrafického oddílu tzv. frauenbašské série ordovického stáří, která buduje území Krušných hor a Smrčin na západ od nejdeckoeibenstockého žulového masívu. K intruzi žulového masívu došlo v závěru variské orogeneze, žulový masív byl mateřskou horninou rudodárných roztoků.

Minerály obsahující cín ze Zlatého Kopce

Minerál Obsah cínu [%]
magnetit 0 – 0.02
amfibol - aktinolit 0 – 0.05
amfibol - hastingsit 0 – 0.75
pyroxen 0 – 0.15
granát 0 – 2.15
Minerál Obsah cínu [%]
vesuvian 0 – 0.05
epidot 0 – 0.23
titanit 0 – 7.85
malayait 25.6 – 30
hulsit 5.6 – 10.3
Minerál Obsah cínu [%]
ludwigit 0.09 – 1.15
natanit 41
wickmanit 43
schoenfliesit 45
kasiterit 78 

Vlastní ložisko je představováno několika zrudnělými horizonty s čočkami skarnů. Pouze dva z nich ‐ hlavní skarnová poloha a poloha Hugo ležící cca 83 m v podloží pod hlavní polohou vycházejí na povrch. Hlavní horizont má délku 800 a šíku 300 m, průměrná mocnost je variabilní v průměru se pohybuje mezi 1,5‐3 m až 9,5 m. Tvoří mírně zvlněné deskovité těleso s generelním úklonem 5 ‐ 20° k SV. Oblast výchozu této hlavní polohy v místech výskytu zrudnělých skarnových těles byla předmětem historické těžby (štola Johannes, štola Kohlreuter aj.). Skarny mají převážně charakter diopsidických nebo diopsid ‐ aktinolitických skarnů Hlavními rudními minerály jsou magnetit, kasiterit, sfalerit, chalkopyrit, arzenopyrit, pyrit a pyrhotin. Ložisko je proťato několika tektonickými strukturami s žilnou, křemen‐fluoritovou výplní.

Ložisko Zlatý Kopec je známo pestrou minerální asociací. Kromě hlavních rudních minerálů, kterými jsou magnetit (Fe3O4), chalkopyrit (CuFeS2), sfalerit (ZnS), kasiterit (SnO2), arzenopyrit (FeAsS), pyrit (FeS2) a pyrhotin (FeS), vyskytující se v masivních zrnitých agregátech nebo jako impregnace, se na ložisku vyskytují löllingit (FeAs2), helvín (Mn4[S(BeSiO4)3]), malayait CaSn[O|(SiO4)] a greenockit (CdS). Velice vzácnou je na ložisku objevená parageneze borátů hořčíku ludwigitu a szaibeleyitu a borátu cínu hulsitu doprovázených skupinou minerálů hydroxidů cínu ‐ schoenfliesitem, wickmanitem a natanitem. Tyto minerály byly popsány pouze na několika lokalitách na světě, Zlatý Kopec tak patří výskytem těchto minerálů mezi světové mineralogické lokality. 

Hlubinné dobývání v českých zemích započalo na přelomu 13. a 14. století. K ražení důlních děl se používalo převážně želízek a mlátků, ve vhodných podmínkách s pomocí tzv. sázení ohně, při kterém se hornina snáze uvolňovala. Postup byl za použití běžných hornických nástrojů a nářadí pracný a pomalý. Želízkem a mlátkem se za 6ti hodinovou směnu na chodbě o profilu zhruba 2 x 1 m vylomilo asi 2,5 cm. Chodby se razily proto většinou jen o průlezných profilech. Pomocí želízka a mlátku se prováděla ražba důlních děl až do poloviny 18. století, první použití střelného prachu pro trhací práce v dole bylo zaznamenáno v roce 1627 v Banské Štiavnici, odkud se postupně rozšířilo do dalších zemí.

Chodby ražené pomocí želízka a mlátku lze rozeznat podle charakteristických rýh na stěnách chodeb tzv. křesanic ‐ můžeme je vidět např. téměř po celé délce štoly Johannes a v některých úsecích komor. Výlučné postavení želízka a mlátku jako základních pracovních nástrojů v hornictví ilustruje také jejich použití v hornické symbolice, kde zkřížené želízko s mlátkem jsou od 12. Století základním hornickým znakem.

Rudy se z jednotlivých chodeb dopravovaly ručně v necičkách, proutěných koších nebo kolečkem a poté ve vědrech byly vytahovány na denní světlo, kde byly dále tříděny a zpracovávány. Po zpřístupnění ložiska štolou byly k dopravě rudy využívány dřevěné vozíky, které se pohybovaly po pojezdech z fošen.

Rudy se ven vynášely pomocí ručních vrátků tzv. rumpálů, na přelomu 13. a 14. století se z vrátků vyvinuly žentoury, nejdříve poháněné lidskou nebo koňskou silou, později, tam kde to bylo možné, poháněné vodními koly. K obsluze ručních vrátků bylo potřeba 2 až 4 mužů, k pohonu koňského žentouru podle velikosti 2 až 4 koní. Hloubkový dosah rumpálu byl max. 60 m, koňským žentourem bylo možno těžit materiál až do hloubky 200 m, žentoury poháněné vodní silou umožňovaly těžbu z hloubky až 600 m. Rumpály byly využívány zhruba do konce 16. století. S koncentrací těžby do větších důlních provozů jejich použití ustalo a pro těžbu až do použití parního stroje v 19. století byly využívány koňské nebo vodní žentoury. Na jámě dolu Johannes byla vystavěna funkční replika ručního žentouru, kterou je možno shlédnout v rámci povrchové části prohlídky.

Důlní díla byla až do průmyslové revoluce zajišťována dřevěnou důlní výztuží. To kladlo vysoké nároky na spotřebu dřeva, o které doly často soupeřily s hutěmi. Základní stavební jednotkou dřevěné výztuže chodby je tzv. dveřej. Představuje rám složený ze dvou stojek a stropnice, prostor nad profilem výztuže byl zakládán dřevem a vyplněn často hlušinou. Stojky a stropnice se spojovaly několika různými způsoby podle toho, zda převládal boční nebo stropní horský tlak. V místech malé stability horského masívu v oblastech tektonických poruch nebo v závalech či místech narušených předchozí hornickou činností byly dveřeje stavěny "na srub", tedy vlastně těsně za sebou tak, jak vidíme ve středním úseku štoly Johannes, kde štola prochází závalovým polem připovrchových dobývek, kterými bylo těženo skarnové těleso ve výchozové části.

Při pokročilejším rozvoji těžby v komorách bylo dřevo kromě výztuže používáno také k výstavbě povalů, neboť rubání rud bylo prováděno v několika výškových úrovních tak, jak bylo vyvinuto zrudnění. Výztuž musela být často opravována a poté, když byl vytěžený úsek opuštěn, docházelo k jejímu trouchnivění a po nějaké době v místech blízko povrchu nebo v místech velkoprostorových komor v nestabilních horninách se důlní prostory zavalily. Dlouhodobě byly v dobrém technickém stavu udržovány jámy a přístupové štoly, které sloužily k dopravě vytěžených rud a k odvodnění.